Co vám nedá aeroklub a co se zase nedovíte v letecké škole
22. 6. 2006- Marie Bortlíková

Nedávno jsem si ve vypůjčeném ultralehkém letadélku ladila frekvenci Plasy info, stejnou, jako má moje domovské aeroklubové letiště, které však zůstalo někde v dálce za mnou. Stejně jako doba, kdy jsem před pár lety coby pilotní elévka tahala Blaníka za křídlo (na plochu). A v té chvíli, s rukou hledající správný kmitočet, jsem myslela na to, v čem všem je létání v aeroklubu odlišné od létání v letecké škole. Tedy kromě toho, že nemáte aeroklubové letadlo, takže nemáte nárok jen tak si někde ohřát podvozková kolečka a zase letět, bez poplatku za to hrubé opotřebování dráhy, je tu jeden hodně podstatný rozdíl.

Když chcete létat v aeroklubu, neznamená to jen to, že se dostavíte o víkendu ráno dostatečně v předstihu před začátkem provozu, že kromě role pilota jste někdy navijákař, jindy traktorista, startér s plácačkou, pomocník u křídla, časoměřič, zahrabávač syslích děr, ale taky to, že budete u toho, když se ukáže, že letadlo potřebuje prohlídku, aby mohlo létat dál, takže popadnete vysavač, šroubovák, benzín a vazelínu a pustíte se do díla. Když topíte na letišti dřevem a ono dojde (v ideálním případě ještě malinko dříve), vyrazíte spolu s ostatními do lesa a pod dohledem lesníků od rána do večera objímáte polínka a snášíte je z kopců na korbu Avie. Když se před leteckým dnem ukáže, že stříšky na okrajích plochy a pojížděček zrovna nesvítí, vezmete žlutou a červenou a natíráte, navzdory tomu, že víte, že večer budete krásně žlutočerveně kropenatí, i kdybyste si dávali sebevětší pozor (obvykle se vás na tom uměleckém díle podílí víc a vítr na letišti nefouká zásadně jen tehdy, když někdo potřebuje létat úlohu "boční vítr"). Takových "když" by se jistě dala napsat celá řada. A co mají společné? To, že máte kolem sebe pěknou kupu naprosto stejně radostí z létání postižených lidiček. Ale není to jen o létání. Do aeroklubu se totiž členové ze všech stran slézají i v době, kdy se počasí tváří tak nerudně, že by vrata od hangáru otevřel jen člověk bez pudu sebezáchovy. Táhne je tam, kromě jiného, touha podělit se s ostatními o své zážitky. Jen tak mezi řečí se pak dovídáte o spoustě krásných míst, o spoustě situací, které se ve vzduchu nebo i na zemi můžou stát, získáváte úplně zdarma zkušenosti, za které byste jinak museli zaplatit - vy nebo letadlo, se kterým létáte - poměrně vysokou cenu. A pak, ta pohoda horkých letních dnů, kdy se v mezičase, kdy zrovna něco nepřistálo nebo nepotřebuje pomoci při odletu, můžete spolu s ostatními jen tak natáhnout do trávy a vychutnávat si náhlé krátké závany větru, které slibují fungující termiku…

Někdy se ale taky stane, že se sejde málo lidí nebo třeba v ne zrovna šťastném složení, může chybět vlekař, právě když naviják zarytě mlčí a nehodlá nastartovat, a podobně. Takže se následně může velmi lehce stát, že přijedete létat a máte smůlu. To se vám obvykle nestane v letecké škole. Tam si totiž předem domluvíte hodinu, kdy vám bude letadlo k dispozici, umyté, natankované (má-li motor), s dofouknutými koly, přistavené někde, kde do něj budete moci jen vlézt, nastartovat a odkymácet se na start. Po posledním přistání dorolujete někam tam, kde jste předtím letadlo vzali, vylezete, zavřete kabinu a - tím to pro vás končí. Možná si na to nemůžete zvyknout, protože vás učili, že o letadlo se musíte postarat i po létání a že provoz končí pro jednoho každého až tehdy, když se za posledním letadlem zamkne hangár, ale tady nejste v aeroklubu, takže si zvykat začněte. Všechno, co potřebujete znát k řízení letadla, vám jinak poví během výcviku zkušení instruktoři, kteří obvykle nejsou pro létání zapálení o nic míň než ti aerokluboví. Výcvik dokončíte, a pak si to "své" letadélko můžete kdykoliv půjčovat (umyté, dofouknuté, natankované,…). Přijdete, úžasně si zalétáte, protože nebe je jen jedno a nelétá se na něm jinak členovi aeroklubu než zákazníkovi letecké školy, ale pak zase přistanete, zapíšete hodiny a jdete domů. Dostáváte plný servis, všechno funguje a místo abyste se radovali z toho, jak máte ustláno na růžích, v duchu - zdánlivě nelogicky - toužíte po občasném trnu. Proč říkám zdánlivě nelogicky? No, protože teď vám chybí ta parta "vašich" lidí, společné akce, společná práce a společné zážitky. Protože byste tomu letadlu, které vám umožnilo se vznést, chtěli jeho dar oplatit alespoň trochou péče.

Vzpomínám si na jeden letový den, bylo to na podzim a já se s Blaníkem vydala na jeden z prvních místních termických letů. Bylo to brzy po splněné pětihodinovce, ale ten den to několik hodin vypadalo tak, že si Termoska nemůže rozmyslet, jestli mě v tom vzduchu nechá nebo raději uzemní. Pak jsem se vracela k letišti na přistání a - ano, každý plachtař jistě potvrdí, že když to zrovna nepotřebuje, ručička na variu posměšně a hlavně vytrvale ukazuje šikmo vzhůru, což byl právě toho dne můj případ. Tak jsem místo vyklesávání zvolna nabírala výšku a kochala se poletováním kolem letiště celkem dlouho, poté jsem se stále hodně vysoko zařadila do opravdu pěkně širokého okruhu, po třetí zatáčce se dokonce rozhodla padat výrazněji díky vytaženým vztlakovým klapkám a po čtvrté, tentokrát točené vzhledem k luxusní výšce neobvykle daleko od letiště, jsem ke vztlakům přidala i brzdící klapky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem během další chvilky zjistila, že jdu dolů jako kámen. A to i přesto, že jsem už tehdy moc dobře věděla, že když to někde tak krásně stoupá, jinde to bude stejným způsobem nepříjemně padat. Nevím, proč jsem si tehdy myslela, že to jinde přece nemůže vyjít právě na finále dráhy 15, na kterou jsem potřebovala sednout. Faktem bylo, že jsem všechny "šuplíky" zavírala tak rychle, jak mi ruce stačily (tady bych chtěla podotknout, že zajišťování vztlaků je věc velmi pošetilá). Ale ono bohužel nestačilo ani to. V tom okamžiku jsem si právě vzpomněla na jednoho z "aeroklubáků", jak kdysi líčil, že mu chyběla výška na dokluz a jak tehdy pustil letadlo k zemi, kousek nad ní podrovnal a uletěl ještě opravdu pořádný kus, dokonce přistál o něco dál, než potřeboval. Na rozmýšlení nebyl čas, potřebovala jsem udělat to samé. Blaník šel nejdřív ostře nosem k zemi, nabral velmi slušnou rychlost, kousek nad polem (nikdy předtím jsem si nevšimla, že je TAK dlouhé!) se vyrovnal a na vzduchovém polštáři uháněl při zemi až na letiště, dokonce jsme dosvištěli pořádný kus za prahové značky. Pravda, náčelník letiště můj zoufalý manévr, který tehdy nazval trikem starých mazáků, vůbec neocenil. Ani se mu nedivím, ne že bych od té doby urazila velký kus cesty, ale tehdy jsem byla opravdový zelenáč. Ale já jsem díky tomu, díky té cizí zkušenosti (Martine, děkuju!) zjistila, že přízemní efekt nejenom funguje (to se ostatně dočtete v každé učebnici a při přistání po větru zažijete při výcviku), ale jak moc se s ním dá počítat. Člověku rozumnému se to asi nestává, mně se to během elementárního výcviku občas podařilo, že jsem se dostala do situací, ve kterých bych být neměla, ale zase na druhou stranu, koho z plachtařů ještě nevcucl (a ne jednou, potvora) mrak, i když se samozřejmě snažil ubránit a pochopitelně dodržovat předepsanou vzdálenost od základny, že? Potom teprve najdou patřičné ocenění všechny rady nebo jen převyprávěné zážitky jiných. Zkrátka, učebnice vám určitě řeknou co máte a co nemáte dělat, ale kdy a za jakých okolností, to se myslím člověk nejlíp doví právě od zkušenějších letců. Takže bych chtěla všem, kdo se pořád učí létat, stejně jako já a nemíní s tím přestat, vřele doporučit, aby měli na letištích oči i uši otevřené. Ať už létají v aeroklubu nebo v letecké škole. Nikdy nevíte, která z věcí, se kterou se tam seznámíte, bude mít jednou cenu zlata.

Tento článek je trvale uložen v archívu v sekci: Letecký výcvik

Tip Neorientujete se na těchto stránkách? Podívejte se na seznam všech článků seřazených podle data publikace.

!!! Nechcete aby vám unikl nějaký z našich nových článků? Přečtěte si více o novinkách na e-mail.